„No, my to četli na střední.“ Oblíbená věta mnoha lidí, když náhodou dojde na debatu o klasické literatuře. A co následuje? Obvykle něco ve smyslu: „Mě to tenkrát strašně nebavilo, a pak už jsem to nikdy neotevřela“ nebo „já to stejně nečetl.“ Má tedy povinná četba vůbec smysl, když si většina lidí stejně před hodinou akorát přečte shrnutí na Goodreads nebo na Wikipedii, a hlubší stopu v nich kniha nezanechá? Neodrazuje náhodou seznam požadovaných knih studenty od toho, aby si literaturu objevovali sami pro sebe, svým vlastním tempem?Problémem jednotného seznamu totiž je, že předpokládá, že jsou všichni žáci nebo studenti stejně emočně a čtenářsky vyzrálí. Ano, najdou se tací, kteří Čechovův Višňový sad nebo Homérovu Odysseu klidně v patnácti přelouskají, a ještě je to bude bavit. Pak jsou ale ve třídě i tací, pro které je v tomto věku úspěchem dočtený Pán prstenů nebo Hra o trůny. Ty požadavek na čtení výše uvedených děl spíše odradí. Ano, ti lidé to přečtou, ale nepochopí to, nebude je to bavit, budou ze sebe mít špatný pocit, a nejspíš už se k těm knížkám nikdy nevrátí. Jestli tedy má být cílem povinné četby vybudovat v mladých lidechzájem o čtení a literaturu jako takovou, pak bychom asi měli od unifikovaného seznamu upustit.Čím ho ale nahradit? Jako dobrý nápad se jeví nechat studenty číst to, co je baví, ale nutit je o tom do hloubky přemýšlet. Tedy ano, nechme je číst Pána prstenů, Harryho Pottera nebo knihy Dana Browna, ale motivujme je, aby se nad nimi zamysleli. Odkud čerpal Tolkien inspiraci? Jaký je vztah Pána prstenů a severské mytologie? Jaký mělo dílo vliv na současnou podobu fantasy literatury? Co může za úspěch Harryho Pottera? Proč je zrovna příběh o čarodějnickém učni tak populární? Jak Dan Brown pracuje s fakty? Zkrátka, naučme mladé lidi o knihách přemýšlet, ne jimi jen bezmyšlenkovitě proplouvat.
