To, že si voláme s jinými lidmi, je docela běžné. Skoro každý z nás má přece telefon, nejčastěji mobil. A ten je od toho, aby se s ním telefonovalo. A tak s ním telefonujeme. Někdy třeba na úřady, někdy cizím lidem a někdy taky přátelům nebo příbuzným, nebo i kolegům z práce. To podle okolností.
Často vezmeme takový mobil do ruky, vyťukáme na něm číslo a pak do něj mluvíme. A ten druhý to slyší, i když je třeba i hodně daleko. Takže nám to může dokonale posloužit. Ale i tak si myslím, že není takové telefonování žádný zvláštní zázrak. Telefonování totiž někdy přijde vhod, ale někdy je asi taky na škodu. Nejenom kvůli tomu, že se někdy říká, že vlny, které z něj vycházejí, nemusí být zdraví prospěšné. Telefonování totiž může škodit i jinak.
Když jsme byli mladší, běžně jsme se scházeli s kamarády. Dohodli jsme se, kdy a kde bude sraz, pak jsme tam přišli a poklábosili jsme. Někdy chvilku, někdy třeba i hodně dlouho. Ale nejenom že jsme si povídali. Taky jsme toho při tom stihli i dost prožít. Zatímco dneska? Dneska se mluví po telefonu, ale kontakt chybí. A myslím si, že by chybět neměl. Že ta vzdálenost mezi lidmi je na škodu.
A nejen kontakt s přáteli nám kvůli telefonům chybí. To, že můžeme použít mobil, nás vhání do izolace. Nenutí nás to někam jít a s někým komunikovat. A tak se bavíme s někým, koho třeba ani neznáme, nevidíme, nevíme, jak se tváří a co si o nás myslí. Takže se můžeme nechat i zmanipulovat k něčemu, co nechceme.
A když má někdo chytrý mobil, je to ještě horší. Na tom přece máme i internet, i různé aplikace, a tak stačí několik ťuknutí a víme to, co chceme vědět. A tak už se často nevyznáme v normálních jízdních řádech, neumíme napsat a poslat dopis nebo jiný text, nevíme, kde co je. Protože když to potřebujeme, mobil nám to řekne. A my tím pádem pozvolna zakrňujeme.