Politika je něco, na co u nás většinou nadáváme. Kdo na politiku nikdy nenadává, to je možná jedině nějaký politický kandidát před volbami, kdy se slibuje to, co chtějí lidi slyšet. A kdo by působil pesimisticky, toho by voliči nezvolili.
Někdy taky nenadáváme na politiku v době významných změn. V takových chvílích třeba věříme, že bude líp, a vkládáme do nových tváří svoje naděje. Jenže ty se většinou nakonec nevyplní a my tak zase začneme nadávat.
Na politicích často nenecháváme nit suchou. Navážíme se do nich za každé jejich rozhodnutí. A tak to asi musí být. Nikdo z politiků se nikdy nezavděčí všem. Lidé jsou různí, a když chce politik jedněm udělat radost, pak tím určitě naštve ty, kteří chtěli něco jiného, co se jim tedy nesplní. A chce to, aby měli politici hroší kůži, aby se nějak smířili s tím, že nikdy nebudou oblíbení. Že jim bude vždycky někdo tleskat a někdo na ně pro změnu třeba bude na mítincích házet vajíčka. Nebo třeba někdy i bomby.
Politika je tedy nevděčné řemeslo. A je to taky dost nejistá profese. Každého zvoleného kandidáta totiž může někdo zase kdykoliv odvolat. A to jak za jeho chyby, tak třeba i jenom za to, že je potřeba teplé místečko u koryta pro někoho jiného. Nikdo nemá jistotu, že ho nechají třeba poslancovat nebo ministrovat celé čtyři roky volebního období, můžou se ho zbavit, i když jeho post nezaniká.
A to znamená, že je politika jenom pro někoho. Pro toho, kdo chce stůj co stůj aspoň chvilku kus moci. A kdo si chce vydělat. Politika je totiž aspoň na té nejvyšší úrovni dobře placená. A tak si tam každý jde urvat aspoň kousek toho, co se nabízí. Než se někomu znelíbí a vyhodí ho.
A kdo chce v politice uspět dlouhodobě? Ten musí umět převlékat kabát a lézt do správných řití. A taky doufat, že si toho voliči nevšimnou, jelikož to není právě to, co se lidem líbí.